Zase je čtvrtek, a tak jsem se rozhodla, že se podělím o jednu myšlenku, která mi utkvěla v paměti během prvních podzimních dnů:
Na úvod by bylo fér říci, že s kalhotama nejsme obzvlášť kamarádi. To, co má na zadku kapsy a ve předu zip je pro mě jemně děsivé. Řekla bych dokonce, že se obcházíme obloukem. Mohlo by to vypadat, že si nevážím tvrdě prosazovaného práva na nošení kalhot, ale tak to není. Jen ho nevyužívám. Kdyby se v nějakém světě dalo nošení kalhot měřit na množství, tak jednoduše zbude víc na ostatní. Taky bych nechtěla tvrdit, že se mi nelíbí. Dokonce jsem už uvažovala o koupi jedněch manšestráků, ale asi mi ani nebyly souzeny. V obchodě je do posledního kusu schovali a já se styděla zeptat. A protože jsem z těch všech kalhot kolem sebe ocitla v rozpacích, tak jsem radši úprkem mířila k východu.
Na základě této mojí nesnášenlivosti jsem nemohla pokus provézt na sobě, tak jsem se rozhodla, že provedu pouze průzkum. Koukala jsem kolem sebe více a moje zorné pole se zužovalo na kolena kolemjdoucích dívek. Při prvním pohledu se mě rozum ptal, jestli jim na ně není zima. Při pohledu druhém mě přiměl začít se starat o kolena vlastní, kolena taktéž odhalená a z důvodu nošení sukní také mrznoucí, neboť ať je sukně dlouhá jak chce, nožky nezahřeje ani kdyby se rozkrájela.
Dnes už je jaro a ripped jeans zimu přežily. Nejen, že přežily, ale hrdě se ukazovaly pod dlouhými i krátkými kabátky odvážných slečen. Teď se uvidí, kdy se zase ukážou. Dlouho jsem je neviděla, ale to třeba jen proto, že byly prázdniny.
Já zimu nakonec taky přežila. Je sice pravda, že momentů, kdy jsem se chtěla vzdát, bylo dost, ale konec dobrý, všechno dobré a zase jsme se obloukem šťastně obešli. Kdo ví, třeba se jednou potkáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat