Dnes je čtvrtek. A nejen to. Je taky čas být produktivní. Je
čas dopsat nedokončené články a cestu v autobuse trávit jinak než tupým
hleděním z okna. Začít vnímat svět a využívat hodiny chemie k něčemu
smysluplnějšímu než k chemii.
Včera jsem venku cítila jaro. Ale nepoddala jsem se mu.
Nenechala jsem se jím ještě unést, protože nevěřím, že se zase neotočí a neuteče,
jako to běžně dělává. Kdyby už totiž bylo jaro, začala bych se budit ze zimního
spánku. To sice neznamená, že bych přestala holdovat svému největšímu zájmu,
ale význam to má podobný. Vzbudila by se ve mně kreativní nutkání a každé ráno
by mě dloubala do boku.
Jen teď moc nerozumím počasí a vyhodnotila jsem, že zima je, ale zima už není.
Tak to chce chytit druhou mízu a každý den hltat po duších
(doušky ať jdou stranou). Je potřeba vstávat o chlup dřív a stihnout čerstvé ranní
slunce, snažit se číst knížky, malovat si po rukách, tančit v zašedlých
chodbách a co víc, zpívat si hlasitěji než hlasitě. Poslouchat písně a poslouchat srdce. Jezdit co dva týdny do Prahy a koukat tam po oknech. Krmit racky a nosit v tašce jabka na hlad. Taky si neuvědomovat
zodpovědnost, nechutně se přecpat křížalama a dál se nehýbat, protože na pohyb
pak není ani pomyšlení.
Tak bych chtěla trávit čas.
Zítra se probudím stejně pozdě, jako vždy a ranní slunce nestihnu, protože jsem lemra líná.
A jestli ještě jednou nasněží, budu už snad i předstírat, že se mi to nelíbí. To aby konečně začaly kvést tulipány. Jo, snad jen kvůli těm tulipánům.
Žádné komentáře:
Okomentovat