Jestlipak, až budu babička, budu v půlce prázdnin
vnoučatům připomínat, že se jejich volno blíží ke konci.. Nemůžu slíbit, že si
to nechám ujít. Asi mě to bude těšit od prvního dne, kdy mi budík zazvoní
záměrně až po deváté a do práce už nepáchnu. Ale jestli ten den nastane, to nevím. Pořád si říkám, že
je toho tolik, co bych měla stihnout a dokázat. Nakonec bych chtěla být
babička, která peče perfektní koláče, umí háčkovat záclony a dělá vlastní
zmrzlinu – nejméně 7 druhů (pro každé vnouče jeden). Ještě jsem se
nezdokonalila ani v jedné z těchto činností, tak to zatím vypadá
bledě. Taky bych měla stále cvičit jógu, a koupit si moped, abych byla
připravena hbitě zajet pro další droždí, když mi spadne kvásek (a taky proto, že budu mít určitě problémy s kyčlí). Ale tu velkou zahradu nevím, jak zvládnu. Můj drahý muž
dědeček dostane traktůrek, aby mohl kosit a k tomu velikánský slamák, aby
se u toho nespálil. A až já dopeču a on doseká, sedneme si spolu na paletovou
houpačku, pověšenou na dlouholetém dubu a budeme se houpat a budeme se mít rádi
tak moc, že to půjde vidět i z dálky.
a ještě jeden měsíc zbývá
Žádné komentáře:
Okomentovat