draw me a unicorn

Dneska ráno bylo úterý

a odpoledne po škole bylo taky úterý, tak jsem jela domů. A po cestě jsem se koukala kolem a viděla jsem.. třeba ten česnek medvědí, co tatínek předevčírem koupil, aby ho dával do dobrého jídla a dělal z něj ještě lepší. A taky tam seděl bažant, ale tak, jako by se nic nedělo. Ono se taky nic nedělo, ale podivila jsem se tomu, že seděl tak dva skoky od cesty a jen tak ďobal do pařezu. Je možné, že kdybych byla bažant, taky bych třeba jen tak ďobala do pařezu hned vedle cesty.
A pak jsem se podívala na ostatní lidi. Všichni seděli, koukali a zívali, jen nikdo z nich neďobal. To byla bažantova výhoda. Když jsem se podívala znova, nic nového jsem nezjistila. Pak jsem se do nich snažila vcítit. To dělám docela často. To se tak vciťuju a napadá mě, jak se asi dneska měli a co měli třeba k obědu. Ne, že bych byla tak zvědavá (jako každá jiná), ale v tu chvíli nemám nic lepšího na práci, než se vciťovat. Pak si říkám, jestli tak taky náhodou nevypadám. V tu chvíli mám pocit, že je potřeba se narovnat. Snažím se vypadat vesele a jakoby telepaticky do těch lidí vysílat štěstí. Bažant by mohl tvrdit, že je to blbost, ale od něj si radost kazit nenechám.
Možná to bylo počasím. Někdo déšť rád nemá, to se rozumí, ale když ono to tak hezky vonělo a šumělo a v uších mi hráli Angus & Julia Stone, já si hupkala se svým průhledným deštníkem a nešlo tomu odolat.
Teď sedím doma. V obýváku jsem si vyrobila dekový piknik a po hodince jógy (jo, no to jsem se dneska asi po měsíci hecla a znova jsem vyzkoušela jógu) jsem zabalila nožky do deky, ručky do svetru a pořád myslím na ty lidi. A vlastně se taky nemůžu rozhodnout, jestli jen tak ležet, nebo zapnout Pinterest (a nechat se unést), nebo zapnout Polyvore (a nechat se unést), nebo dočíst Elle (a nechat se unést). Prostě je z krásného dne ještě krásnější.