Zase je čtvrtek, a tak jsem se rozhodla, že se podělím o jednu myšlenku, která mi utkvěla v paměti během prvních podzimních dnů:









Na úvod by bylo fér říci, že s kalhotama nejsme obzvlášť kamarádi. To, co má na zadku kapsy a ve předu zip je pro mě jemně děsivé. Řekla bych dokonce, že se obcházíme obloukem. Mohlo by to vypadat, že si nevážím tvrdě prosazovaného práva na nošení kalhot, ale tak to není. Jen ho nevyužívám. Kdyby se v nějakém světě dalo nošení kalhot měřit na množství, tak jednoduše zbude víc na ostatní. Taky bych nechtěla tvrdit, že se mi nelíbí. Dokonce jsem už uvažovala o koupi jedněch manšestráků, ale asi mi ani nebyly souzeny. V obchodě je do posledního kusu schovali a já se styděla zeptat. A protože jsem z těch všech kalhot kolem sebe ocitla v rozpacích, tak jsem radši úprkem mířila k východu.

Na základě této mojí nesnášenlivosti jsem nemohla pokus provézt na sobě, tak jsem se rozhodla, že provedu pouze průzkum. Koukala jsem kolem sebe více a moje zorné pole se zužovalo na kolena kolemjdoucích dívek. Při prvním pohledu se mě rozum ptal, jestli jim na ně není zima. Při pohledu druhém mě přiměl začít se starat o kolena vlastní, kolena taktéž odhalená a z důvodu nošení sukní také mrznoucí, neboť ať je sukně dlouhá jak chce, nožky nezahřeje ani kdyby se rozkrájela.

Dnes už je jaro a ripped jeans zimu přežily. Nejen, že přežily, ale hrdě se ukazovaly pod dlouhými i krátkými kabátky odvážných slečen. Teď se uvidí, kdy se zase ukážou. Dlouho jsem je neviděla, ale to třeba jen proto, že byly prázdniny.
Já zimu nakonec taky přežila. Je sice pravda, že momentů, kdy jsem se chtěla vzdát, bylo dost, ale konec dobrý, všechno dobré a zase jsme se obloukem šťastně obešli. Kdo ví, třeba se jednou potkáme.

Dopsat seminárku jedním dechem se nedá. To je takový mýtus, co si v hlavě vypěstujete, když se poddáte své zoufalosti. Pak si v jedenáct uvaříte zelený čaj, protože kávu nepijete a úplně mimo všechny zdravojídelní zásady, které jste někdy mívali, sníte dvanáct čokoládových lanýžů. A aby to nebylo málo, zapijete je dvěma hrnky bezlaktózového mlíka (abychom se zase vrátili k těm zásadám, a taky proto, že jsme doma normální neměli). Takovéto rozhodnutí vám způsobí něco jako půlhodinový záchvat, kdy srdce skáče jako blázen a nadává za šok způsobený velkým množstvím cukru. Díky němu se však dostaví energie, která umožní pokračovat v nepřetržité práci po následujících 7 hodin a vydrží až do 3 hodin rána dalšího dne.
Nějak to člověk zvládne a kdyby se odpoledne necoural v dešti, tak to třeba ani neodskáče rýmou a náběhem na chřipku. Ve výsledku z toho mám opravdu pěkný týden. Ležím si doma v teplíčku pohodlíčku s čajem a mrkvovým salátem, kterého se opravdu nejde nabažit. Je to něco jako posedlost ovesnou kaší, co mě přepadla loni na podzim.
No nakonec jsem se korunovala králem paradoxů. Po nocích strávených studováním poruch spánku způsobených jeho nedostatkem, jsem si sama některé z nich přivodila. Dalo by se i říct, že jsem té práci obětovala mnohem více právě osobním prozkoušením. Dostala jsem se ale jenom k nespavosti a poruše cirkadiálních rytmů způsobené narušením rytmu biologických hodin. Ha, zní to chytře? A pak už je tu jen ta politováníhodná skutečnost spojená s, už zmíněným, pojídáním čokolády. Neodpustila jsem si v úvodním poděkování zmínku o faktu, že k dokončení práce jí bylo potřeba velké množství. Teď nezbývá nic jiného, než se z takových, a jim podobných, problémů dostat. Taková nechuť k otevírání dokumentů ve Wordu mě bude opouštět asi nejdéle.

Poslání tohoto článku je jasné: 
To abyste věděli, jak se má jíst čokoláda. Tedy po tabulkách a s hrnkem mlíka.
Spánku je málo, i když ho je dost.
A řekla bych: Procházejte se v dešti, ať to stojí, co to stojí! Jenže by se to nelíbilo mojí mamince (já za to budu stejně vždycky lobovat). Řeknu tedy: Pokud vám někdo nabídne mrkvový salát, neotvírejte vůbec žádné dokumenty a radši si ho rovnou vezměte. Myslím toho donora. Bylo by to divný asi jen v případě, že by to udělal váš děda, nebo tak něco (jo můj případ, takže se svatba nekoná).

Dnes je čtvrtek. A nejen to. Je taky čas být produktivní. Je čas dopsat nedokončené články a cestu v autobuse trávit jinak než tupým hleděním z okna. Začít vnímat svět a využívat hodiny chemie k něčemu smysluplnějšímu než k chemii.

Včera jsem venku cítila jaro. Ale nepoddala jsem se mu. Nenechala jsem se jím ještě unést, protože nevěřím, že se zase neotočí a neuteče, jako to běžně dělává. Kdyby už totiž bylo jaro, začala bych se budit ze zimního spánku. To sice neznamená, že bych přestala holdovat svému největšímu zájmu, ale význam to má podobný. Vzbudila by se ve mně kreativní nutkání a každé ráno by mě dloubala do boku.

Jen teď moc nerozumím počasí a vyhodnotila jsem, že zima je, ale zima už není.

Tak to chce chytit druhou mízu a každý den hltat po duších (doušky ať jdou stranou). Je potřeba vstávat o chlup dřív a stihnout čerstvé ranní slunce, snažit se číst knížky, malovat si po rukách, tančit v zašedlých chodbách a co víc, zpívat si hlasitěji než hlasitě. Poslouchat písně a poslouchat srdce. Jezdit co dva týdny do Prahy a koukat tam po oknech. Krmit racky a nosit v tašce jabka na hlad. Taky si neuvědomovat zodpovědnost, nechutně se přecpat křížalama a dál se nehýbat, protože na pohyb pak není ani pomyšlení.

Tak bych chtěla trávit čas.

Zítra se probudím stejně pozdě, jako vždy a ranní slunce nestihnu, protože jsem lemra líná.

A jestli ještě jednou nasněží, budu už snad i předstírat, že se mi to nelíbí. To aby konečně začaly kvést tulipány. Jo, snad jen kvůli těm tulipánům.

Když se nudíme, děláme blbosti. Když se nenudíme, děláme jich ještě víc. Jednoduchá, podle mě naprosto jasná rovnice, ze které vychází můj středoškolácký život. Bohužel nejsem ten typ studenta, co by byl potěšen každou vteřinou svého studia. Vděčná za něj ale jsem, takže si stěžovat nebudu. Jen tak ale někdy sedím a nelíbí se mi využití času na tom místě strávené. Sedím a poslouchám něco, co poslouchat musím a přesně proto se vytrácí můj zájem.
Napadají mě totiž věci, které tam dělat nemůžu a nejspíš se k nim ani potom nedostanu. Nenudění se je ale přece pěkná věc. Nabitý den je lepší než den prázdný a když se mi někdo řekne, že se nudí, tak už ani nevím, jaké to je.
Pak se uvolní sobota a nemůžu se rozhodnout, jakou z vytoužených činností si vybrat. Nakonec většinou začnu se všema a bavím se do vyčerpání mého kreativního zásobníku. Takhle se odpočívá u nás doma. Problém je, že pak nesouhlasím s umýváním nádobí. Jsem neposlušné dítě. Jenže kočka se taky válí na zemi a nikdo po ní nechce utřít prach. Demotivační příklad.
A co takhle si dát dvacet po obědě? Jak bych se sama sobě před pěti lety vysmála. Kdy mi to přišlo jen jako trapné dětské spaní po jídle. A najednou si sedmnáctiletá dívka připadá stará, protože je pro ni poobědní šlofík jednou z největších sobotních slastí. Soboty jsou vlastně dokonalé dny, kdy se vždy realizuje aspoň trochu z mého, přes týden utlačovaného, já. A i když se za ten jeden kraťounký den chci posunout moc daleko, vždycky si jen tak trošku uždibnu a zbytek musí zůstat na příští týden. Aspoň je na co se těšit.
Poslední dny na mě leze posedlost Of Monsters And Men. Provází mě podzimními dny, jako by byly součástí každého dne a ten byl podtržen hudební linkou. Hrajou pořád v hlavě, jako podklad v nějakém filmu.

Jo a byli jsme ve Skotsku:

Pár momentů z výletu do Amsterdamu a mezi skotské kopce.

Druhá příhoda chorvatská


Abych se ospravedlnila už na začátku, sestra říkala, že pokud není nakradená hodnota vyšší než 5000 Kč, nemohu být trestně stíhána. Takže pokud nenakradu fíků za pětitisícovku (to jsem ani neměla v úmyslu), budu z toho mít akorát blbý pocit.
Když má člověk na něco chuť, těžko se situace řeší jinak, než si dát to, po čem touží. Když tato věc lze koupit, tak je problém pryč, ale když se jen tak koupit nedá (jako v mém případě), má smůlu (jako v mém případě). Já totiž měla zájem o fíky, ale ne ledajaké, totiž čerstvě natrhané. Nevím, co mě popadlo.
Bylo to těžké, protože ve městě rostou všechny fíkovníky za plotem a někomu úplně celé patří. Situace byla mrzutá, tak jsem vymýšlela tajné akce spojené s natahováním jedné ruky, druhé ruky, případně celého těla od pasu nahoru přes plot, následované pádem do cizí zahrady a podivným útěkem, neboť jsem se nikdy nenaučila, jak se přes ně leze. Akce se nekonala, protože jsem nakonec zahlídla velkou převislou větev, která vypadala, že už úplně nikomu nepatří, protože byla převislá opravdu daleko. Skočila jsem po nich a asi 5 minut je okapávala (teče z nich taková ta děsně lepkavá bílá míza). Nakonec jsem se ale cítila provinile, protože ty fíky doopravdicky někomu patřily a já mu je surově utrhla a okapala. Moje touha nebyla naplněna.
Svého cíle jsem dosáhla až den poté, kdy jsme jeli hledat pláž. Autem jsme projeli kempem, pak lesíkem a s překvapením i dlouhým vrakovištěm karavanů, které se táhlo poměrně daleko a nám už to nebylo ani trochu příjemné. Nakonec jsme zajeli na místa, kterým odteď říkáme pustina. Pole, uprostřed cesta, zase pole. Za poli křoví a mezitím si sem tam vyrostl nějaký strom suchárek (i karavan se objevil). Nečekaně mezi nimi začaly vykukovat i fíkovníky. Tatínek zpomaloval, a zastavoval a já se staženým okýnkem česala za jízdy fíky do dárkové taštičky s mašličkou (nic vhodněšího v autě nebylo). Tuto techniku jsme praktikovali i u ostružiní, které rostlo o kousek dál. Konečně mě to uspokojilo, naplnilo štěstím a hlavně pocitem, že se i v pustině dokážu postarat o něco k jídlu.. přestože k tomu potřebuji přibrzďovací auto se stahovacím okýnkem.

První příhoda chorvatská

Pršelo ráno, pršelo přes den, v 6 hodin pršet přestalo a přestože panovalo chladno, rozhodlo se o výletu do města. Ve snaze zachovat si příjemnou tělesnou teplotu jsem natáhla ponožky a sekáčovou mikinu (s faktem, že mi táhne na kolínka, jsem už smířená.. to tak se sukní chodí, přestože jsem si oblíkla kraťasy).
Cestou po nábřeží jsme postupně z kaluží ve středu chodníčku zachránili 8 šneků, z nichž už u 2 bylo trochu pozdě, ale stranou jsme je dali tak jako tak. Mým a sestřiným úkolem bylo co deset kroků se ohlídnout, jestli oba rodiče jdou a nebo se ohýbají pro chudinky šneky.

Pak jsem se z rodičovských rozhovorů dozvěděla, že o tom ještě nevíme, ale že se vrátíme pozdě a budeme "ucaprtané".

Pokračovali jsme dál. Stále po nábřeží a nějak jsme vstoupili do města. Šlo se trochu do kopce a kolem spousty koček, které se ani trochu o nikoho nezajímaly. A najednou byla cesta zase z kopce a než jsme se vymotali ven, setmělo se a my vyšli na druhé straně města. Tak jsme si ho hezky z druhé strany obešli a už opravdu trochu ucaprtaní jsme na zpáteční cestě po pobřeží opatrně našlapovali, aby se neozvalo křupnutí. Ještě několik šneků se odvážilo do kaluží, ale žádný z nich nám pod botou neskončil.

12 nebo 10 šneků se snad mohlo smát o pár hodin víc.

Sestra: "Hele, tati, ponožka!" Když jsem se tvářila, že nechápu, dodala: "No zvedá tu věci ze země, tak já nevím, co všecko sbírá".

Ku příležitosti návratu z chalupy jsem se rozhodla napsat něco o jídle.
Na chalupě u babičky se jí hodně a vzhledem k mé snaze o zdravější stravu se jedlo pořád hodně, ale trošku jinak. Nastolený režim spočíval v kilové konzumaci ovoce a zeleniny. A protože děda na zahradě zasadil borůvky kanadské, bylo to jednodušší. Cpala jsem je, kam se dalo a ve svačinkách se odráželo srdce umělce. Snídaně, svačiny, obědy, svačiny a večeře. Všechno to chutnalo skvěle.
Snažila jsem se o pěkné snímky, ale mnohdy jsem focení vzdala a pustila se do jídla. Obědy jsem nedokumentovala, protože bych nezvládla fotit, zatímco stydnou.

¨